Trek Dolomity, Finale Ligure, Calanques, Seynes
Jízda přes lezecké oblasti v Dolomitech, italské Finale Ligure, azurové pobřeží do francouzského Seynes.
Když jsme 26. července přijeli s polámaným Jedloněm z Francie, nemohli jsme odolat myšlence vrátit se ještě před koncem měsíce zpátky na cestu a splnit tak původní plán treku, tedy projet co nejvíce lezeckých oblastí ve Francii a Itálii.
Po zuřivém počítání rozpočtu, připomínajícím arabský trh, jsme došli k číslu 1500,- za týden na osobu, což nás velice mile překvapilo, protože tím bylo jasné, že vyrážíme znovu. Sestava stejná jako minule, akorát bez Jedloně, který byl svým zraněním, a z toho vyplývajícím odloučením od lezení, poměrně zdrcen a v průběhu naší mise jsme od něj dostávali zprávy, pod jejichž slohem byl podepsán alkohol a bůh ví co ještě. Ale zpět k výletu. První čtyři dni jsme se rozhodli strávit s další skupinkou plzeňských lezců (Hop, Bída, Štěpánka, Janina) lezením v Dolomitech v okolí Cortiny. Na další dni jsme naplánovali přesun do italského Finale Lígure a dále do Francie, kde jsme hodlali navštívit oblasti Calanques a Seynes nebo Tarn (podle času, Tarn je přeci jen dál). První den nám zabral přesun k německo-rakouským hranicím, kde jsme bivakovali na břehu jezera Kochelsee u stejnojmenné vodní elektrárny. Vadou na kráse tohoto místa, byly skupinky opilých zpívajících Němců a stejně početné skupinky plžů, které jsem si musel v noci vyndavat z vlasů a bot.Až ráno nám všudypřítomné lesklé čáry daly vědět, že jsem nebyl jedinou obětí. Druhý den odpoledne jsme přijeli k prvnímu cíli naší cesty, jezeru Lago di Landro (německy Dürrensee), v jehož blízkosti je lezecká oblast stejného jména, Landro.
Rozlezli jsme se ve středním sektoru na cestách 5a - 5c, pak jsme s Honzáčem přelezli jedno 6b v levém sektoru. Počasí, které nám více či méně nepřálo celý předchozí týden ve Francii, nezklamalo ani teď. Druhý den v 7:45 nás vzbudila přeprška a tak jsme vyjeli směr Cortina d'Ampezzo. V pošmourném počasí jsme si prohlédli město, Hop zakoupil průvodce a vyjeli jsme do oblasti Crépe d'Oucera. Počasí se umoudřilo a dokonce vysvitlo i slunce. Lezli jsme jenom v hlavním sektoru, který nabízí spoustu cest různých délek a obtížností. Nechybí ani vícedélkové cesty. Na pěkné prosluněné odpoledne vrhly stín první náznaky ponorkové nemoci, která se čas od času projevovala až do konce výletu. Většinou hádkou o nesmyslech, kdy na jedné straně barikády stály holky a na druhé straně já s Honzáčem. Ale když to hodnotím zpětně a s tolik potřebným nadhledem, tak musím uznat, že v právu jsme vždycky byli my ;-) Tolik společenská rubrika. V noci nás vytrvalý déšť donutil spát v autě a tak jsme se ráno zase o něco víc těšili na příjemnější pobřežní klima.
Rozloučili jsme se s ostatními a naše čtyřka vyrazila směr jihozápad do Finale. Finale Ligure je přímořské letovisko ležící v ústí údolí Valle Aquila (v překladu Orlí údolí). Do vyhlášeného kempu La Sosta, který je asi 3km severně od Finale (je zadarmo a je hojně využíván právě lezci), jsme přijeli k večeru a vzhled a atmosféra kempu, který nemá daleko od squatu, nás mile překvapila. Kemp stojí ve svazích hory Monte Cucco, na pozůstatcích starých terasových sadů, které jsou dnes kompletně zalesněné, takže je v kempu po celý den příjemný chládek. Zjistili jsme, že nejméně polovina kempařů jsou Češi, zbytek je mezinárodní mišmaš a všichni jsou lezci. Chvíli po nás přijeli na náš plácek sousedi, jejichž stany už byly v době našeho příjezdu na místě. Byla to sympatická rodinka a hned jsme se seznámili s její dospělou částí, Pavlínou a Jindrou, a posléze i s jejich třemi kluky Filipem, Kubou a Johanem. Dostali jsme pár lezeckých i čistě praktických rad do začátků a zalehli do spacáků, těšíce se na druhý den. Druhý den dopoledne jsme vyrazili na Monte Cucco, jehož stěny jsou od kempu coby kamenem dohodil a dalo by se říci, že samotné terasy na kterých leží kemp, jsou vlasně méně skalnatým a méně strmým pokračováním hory Monte Cucco.
Lezli jsme lehčí cesty 5b - 6a+ v sektoru Fenia o Anfiteatro. Na rozlezení bych asi doporučil právě tento sektor pro množství lehčích cest a blízkost kempu. Odpoledne jsme celí natěšení jeli do města a celý zbytek dne se váleli u moře. Ve Finale jsou pláže tvořeny malinkatými oblázky, takže moře je krásně čisté a pláže bez chybyčky. Jenom to chce vyjet kousek od středu města, protože městské pláže jsou poznamenané počtem jejich návštěvníků a jedinou možností k zaparkování auta jsou placená parkoviště, která jsou stejně plná. Další den jsme strávili podle stejného schématu - dopolední lezení, odpolední válení u moře. Zpestřením dne byly velké vlny a záchranná akce místního plavčíka. Večer nám sousedi půjčili petang a dali jsme si partičku s Kubou. Čtvrtý den odjeli Jindra a Pavlína s rodinou domů a na jejich místo se nastěhovala skupina Belgičanů, od kterých jsme na uvítanou dostali jointa a bylo tedy jasné, že si navzájem vadit nebudeme. Vzhledem k tomu, že jsme dalších šest dní trávili s malými obměnami podle zmíněného lezecko-plážového modelu, vypíchnu jen nějaké zajímavé lezecké oblasti a cesty, které jsme navštívili. V sobotu šestého jsme si jeli zalézt do Grotta dell'Edera, neuvěřitelné oblasti, do které se člověk musí prošplhat po fixních lanech jeskyní (čelovka není na škodu), načež vyleze z díry na dně propasti, připomínající velkou studnu. Na stěnách je vytvořeno deset cest. My jsme lezli bezejmennou 6a+ a Shokada 6b, obě moc pěkné cesty. Vchod do jeskyně je součástí další oblasti La Parete Dimenticata, která se bude líbit milovníkům kratších cest, dlouhých kolem dvaceti metrů. Další krátkocestovou oblastí, kterou jsme navštívili je Rian Cornei, konkrétně sektor Italsider, kde je spousta pěkných cest, z kterých můžu doporučit Ematoma 6c, technickou a možná trochu vypečenou cestu v podsektoru Un Domani. Skály kolem Finale nabízejí také vícedélkové cesty, kterým jsme se moc nevěnovali a vylezli jsme akorát turistickou třídélku Simonetta 4b v oblasti Rocca di Perti.
Co se týče počasí, i přes srpnové teploty bylo kolem skal ve většině oblastí naprosto příjemné klima a absolutně se nesplnily černé předpovědi, které jsme vyslechli před odjezdem. Ve čtvrtek 11. srpna jsme neradi opustili pohodlí kempu a nabrali směr Marseille. Po cestě jsme udělali malou zastávku v Monaku, kde jsme si prohlédli staré město s knížecími palácy. Nutno podotknout, že nás město jako takové nijak zvlášť neuchvátilo. Moderní části města se nám zdály fádní a staré město je tak dokonale opravené, až budí umělý dojem. Průjezd Marseille jsme absolvovali už za tmy a samozřejmě, díky francouzské "preciznosti" v silničním značení, jsme zabloudili. Na pobřeží, do přístavní vesničky Morgiou jsme se dostali až v pozdních nočních hodinách. Problém byl v tom, že v oblasti platí striktní zákaz volného kempování. Honzáč se tedy vyspal vedle auta na parkovišti a já s holkama vzal za vděk romantické skryté plážičce vedle přístavu. Pravda, romantiku trošku narušoval zápach rybiny a obava z přílivu, ale všichni jsme byli rádi, že se máme kde vyspat. Kouzlo pláže však vzalo definitivně za své, když mi nad ránem přistál na čele výtvor jednoho z místních racků. Kolem poledne jsme s Honzáčem vyrazili do oblasti Luminy, kde se Honzáč chystal na cestu Idee Noire 6c+ v sektoru Paroi des Toits, která mu kdysi odolala.
Tentokrát se povedlo. Holky šly mezitím relaxovat na jednu z mnoha krásných azurových lagunek. Odpoledne jsme to zabalili a chystali se zpátky k autu, když nás odchytli dva příslušníci gendarmerie (místní policie) a oznámili nám, že celá oblast je v tomto období uzavřena. Naštěstí se to vyřešilo bez pokuty a odpoledne jsme podle plánu vyrazili do poslední zastávky výletu, Seynes. Večer už jsme vzhlíželi na dlouhou linii skalních stěn, které se nacházejí asi kilometr západně od vesnice Seynes, která oblasti dala jméno. Stěny jsou otočeny na jih, takže lezení bylo možné jenom ráno a večer. Kolem poledne to bylo naprosto vyloučené. Honzáč hned první den přelezl vysněnou cestu Au Nom Du Pére, jeho první 7a, a zažil tak svůj "Le grand moment" výletu. Požitek z vítězství dopřál svým řevem, připomínajícím gorilu v říji, i všem obyvatelům přilehlých vesnic. V pondělí 15.8. opouštíme s velmi, velmi těžkým srdcem slunce, teplo, skály, kraj Languedoc-Roussillon, Francii a vracíme se do studeného deštivého domova. Au plaisir de vous revoir!
Finale Ligure
Praktické rady
Nejlevnější jídlo seženete v potravinách Dico (něco jako náš Kaufland nebo Penny market), kde nakupují místňáci. Ještě jsme našli obchoďák Coop, ale ten je výrazně dražší. Co se týče koupání, nejlepší je vyjet z Finale na východ přímořskou silnicí a za druhým tunelem doprava na parkoviště u přístavu (zdarma) a pak pěšky kousek zpátky na pěknou pláž. Průvodce můžete za cca 25€ koupit ve starém městě. Pokud vejdete do starého města východní bránou, jděte rovně až na náměstí, kde jsou dva lezecké obchody. Levnější varianta je zaplatit 5€ na coronn.com a dostanete přístup nejen k pěknému průvodci na Finale ale i celé řadě dalších oblastí. Dále se vyplatí koupit v lezeckém obchodě malou mapku Finale a okolí (asi 3€), která vám hodně pomůže s orientací. Ušetříte si spoustu nervů.
Přístup do kempu La Sosta
Z dálnice A10 sjet na sjezdu Orco-Feglino. Za mýtnou budkou doprava pak pořád rovně a hlídat odbočku doleva na Orco. Po klikaté silnici nahoru a u pizzerie (po levé straně) doprava.
Přístup ke Grotta dell Edera
Vyjet k hradu Gavone a pokračovat přes zákaz vjezdu malou silničkou dál až dojedete do dědiny Valle. Zaparkujete ještě před cedulí "Contrada valle". Pak pěšky hned doprava, uličkou mezi domky až narazíte na turistické značení (tři červené tečky). Pak klikatou cestičkou po tečkách a na první odbočce doleva se od turist. stezky odpojte.
Přístup k Rian Cornei
Od pizzerie na Orco a po asi 500m zaparkovat u silnice. Je tam malá asfaltka doprava, která vás navede na turistické značení - červené čtverečky a po těch až ke skále.
Odkazy
Další praktické informace, články na Lezec.cz
Úplný průvodce pro Finale a další oblasti na corron.com
Mapka Finale Ligure
- Vloženo
- 28.12.2005
- Upraveno
- 11.5.2008
- Autor
- klemi
